Na letiště do Prahy jsme dorazili kolem půl jedenácté. Počasí se se mnou rozloučilo ve všech podobách, protože svítilo sluníčko jak blázen, ale také šíleně pršelo a spadlo i pár krup. Ale jinak jsme dojeli naštěstí v pořádku. Shledala jsem se tady s Mínou a s rodinama jsme se posadili k sobě. Ještě jsme si užívaly poslední chvilky, než jim odjedem, pak jsme si už šly nechat odbavit velké zavazadlo. Obhlédly jsme situaci a rozhodly se, že raději půjdem už ve 12. ať se někde zbytečně nezdržujeme atd. Co budu povídat, loučení bylo těžké, všichni jsme brečeli. To ale k tomu prostě patří, bohužel. Kdyby to totiž bylo až moc jednoduché, ani by to nemohla být pravda.
Dozadu jsme prošly celkem rychle. Jak je to u nás klasikou, všude děláme ostudu, trapasy, zdržujeme. Ani tady tomu nebylo jinak. Jak se prochází rámem, tak jsme to tam zabraly snad na 20 minut!!! Než jsme přebraly všechny svoje krámy, roztřídily a následovně opět uklidily. Ale dobrý, prošly jsme v pohodě, nepískaly jsme, ani jsme neměly nepovolené věci v zavazadlech naštěstí. :D Pak jsme se už po cedulích vydaly k naší gate, ať tam neběháme nakonec jak splašený. Posadily jsme se, koukaly, čekaly, smály se, dělaly fotky. Vlastně tohle jsme dělaly celou dobu, oboum nám připadalo, že letíme jen na výlet, ze kterého se brzy vrátíme domů. Myslím, že to na nás dolehne až pojedeme ve čtvrtek k rodinám, dřív ne. Taky jsme si koupily pití a jídlo. Moje peněženka brečela, ale když si to vezmu zpětně, jsem ráda, že jsem si tu příšerně drahou bagetu koupila, protože celej včerejšek byl šíleně hladovej!
Ve 13:35 začal boarding. My se nehnaly dopředu, přeci jenom bez nás letadlo neodletí. Když jsme se už do fronty zařadily, najednou se ozvalo moje jméno a nějaké hlášení. Ani já, ani Mína, jsme pořádně nevěděly co chtějí. Vesměs hlásili, ať se dostavím k pracovníkům mojí gate a konec. Já se rozklepala, co se stalo nebo tak, že nikam nepoletím. Naštěstí to byla prkotina - hned jak jsem paní dala pas a letenku, tak mi říkala co se děje. U odbavování jsem nechala potvrzení z kufru, no to je toho... :D Hlavně, že se to ale vysvětlilo.
Let do Frankfurtu trval hodinu. S klidem na duši můžu říct, že jsem zažila už lepší. Letušky byly nepříjemný, tvářily se otráveně atd. Nakonec byly i turbulence. Vše bylo ale v pořádku a úspěšně jsme bez problému přistáli. Mína a já jsme čekaly, než půlka lidí z letadla vyleze (vážně nechápu, proč se lidi cpou, jakoby jim něco mělo utéct!!!), vyndaly jsme své příruční kufry a vylezly jsme ven. Opravdu jsme se bály, jak se na tom letišti letišti zorientujeme, přeci jenom Frankfurt. Vše měli perfektně označené, cedule, ukazatele, takže jsme neměly nejmenší problém!!! Já jsem našla výtah, kterej nás vyvezl k bráně Z. Bylo to myslím 3. patro, což se nám zdálo divné, ale tak... Ztratit se nemůžeme, vždy se dá vrátit. Rozhlédly jsme se, viděly jsme přepážky a šly jsme k nim. Já jsem šla jako první, dala jsem paní letenku a pas, ona si s náma začala povídat, kam letíme, co tam budeme dělat a tak. Řekla mi, že jsem mladá, což mě potěšilo! :D Ještě jsme šly kolem chlapů, kterým jsme opět předkládaly pas a letenku a byly jsme opět tam. Číslo naší brány bylo snad přes celou tu halu, fakt nekecám!! Cesta tam nám trvala snad nejdýl z celého přestupu. Letiště bylo ale nádherné, to se musí nechat. Měli prostory k nabíjení, dobily jsme si tedy mobily, krafaly jsme a čekaly.
Kolem třičtvrtě na pět jsme šly k přepážce, samy jsme si měly naskenovat letenky a jít. Prošly jsme a už opravdu nebylo úniku! Při nástupu do letadla se tvořila fronta, přišla na nás řada tak za 10 minut. Opět jsme ukazovaly pas a letenku. Pán, kterému jsem to ukazovala já, na mě začal mluvit česky, že umí pár slov, to bylo neuvěřitelně milý!!!! Fakt jsem se usmívala a Mína koukala, co se to děje, taky jí to mile překvapilo. V letadle jsme našly svá místa, nejdřív jsme byly zklamané, protože okýnko bylo blbě umístěné, ale tak co se dá dělat, nemůžeme mít všechno. Dostaly jsme deku a polštářek, letušky už od začátku vypadaly naprosto jinak. Usmívaly se, odpovídaly lidem... Prostě tak, jak by to mělo být.
Let byl úžasný! Moc jsem teda nespala, spíš jsme (jak je pro nás typické) pusy nezavřely. Jestli jsem oči zavřela na 15 minut, tak je to hodně. Každej měl svojí malou obrazovku v sedačce před sebou. To bych ale nebyla já, abych s tím neměla zase nějaký problém. Prostě mi to nefungovalo! Naštěstí ani slečně, která seděla vedle nás. Řekly jsme to letušce, ona nám řekla, že to tedy restartuje a mělo by to jít. A opravdu se zadařilo. Nabídka filmů byla skvělá, nejradši bych viděla aspoň polovinu z nich. Rozkoukala jsem film "Carol", ale nedokoukala jsem, protože jsme se zase zakecaly. Chtěla jsem ale opravdu moc vidět film "How To Be Single", což Mína taky. Já si to pustila první, ona viděla scény a musela taky. Opravdu senzační film! Smály jsme se celou dobu.
Film nám skončil tak půl hodiny před tím, než jsme začaly přistávat. To už jsme opět čuměly ven a na letové kamery. Na JFK jsme přistály kolem půl osmé NY času. Dál nic moc zajímavého, až na imigrační. Čekaly jsme taaak dlouho. Unavené, hladové, nepříjemné... Ale nakonec jsme dostaly razítko! Hurááá. Nezbývalo nám nic jiného, než si vyzvednout kufry a jít hledat někoho, kdo nás vyzvedne. Já svůj kufr nemohla najít, ale naštěstí se mi neztratil, jen jsem prostě slepá. S posledníma silama jsme se doplahočily a viděly nějakého černocha s cedulí "AuPair in America". Šly jsme za ním, on se nás zeptal na jména a šly jsme. Cestou jsme vzali ještě nějakého jeho kámoše. Vzali nám velké kufry, takže konečně odpočinek.. Dostali jsme se do jiné části, tam se bavili s černoškou a posadili nás, ať čekáme na ostatní. Čekali jsme nevím jak dlouho, možná hodinu, dvě? Těžko říct. Každopádně únava byla hrozná, vyčerpání taktéž. Měly jsme hlad, žízeň, potřebovaly na záchod. Poslední dvě věci jsme vyřešily, ovšem záchody?!!! Nic horšího jsem v životě neviděla, fakt jsem byla v šoku. K pití jsme si koupily džus v Subway a snažily se neusnout. Čekání je opravdu nejhorší na tom všem, ještě když chce člověk tak moc do postele. Na hotel jsme se dostaly zhruba kolem půlnoci, popovídala jsem si se spolubydlícíma a zalezla do koupelny, ať se aspoň rychle umyju, než padnu do postele. Usnula jsem ani nevím jak a spala do pěti hodin ráno. Takže necelých 5 hodin, krása. Co se ale dalo dělat, u nás holt bylo 11 ráno, tak to víc nešlo. Nicméně s trochou sil jsem vylezla z postele, spáchala hygienu, oblíkla se a snažila se zabavit.
... A pak nám opravdu začalo školení. O tom ale napíšu samostatnej článek. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat