Baseball zápas

Ve čtvrtek jsem měla možnost navštívit zápas baseballu ve Philadelphii. Již před odjezdem mi rodina psala, že se to koná naše koordinátorka, jestli mi mají koupit lístek. Bez přemýšlení jsem napsala, že bych byla moc ráda, že jsem vždy na baseball chtěla. Lístek mi tedy koupili a už nezbývalo nic jiného, než se těšit.

První pracovní týden

První pracovní týden je pryč. Utekl ani nevím jak, přijde mi, jako kdybych teprve včera měla pondělí. Za ten týden se udála taková spousta věcí, že ani nevím u čeho začít dřív. Už mám také první postřehy z Ameriky, vše prostě není takové, jak vypadá na obrázcích a v televizi.

Nejlepší bude, když to tady rozčlením na jednotlivé části tak, jak to bude nejjednodušší. Snad to zabrání i mně v tom, abych přeskakovala z jednoho tématu do druhého. Aspoň tedy doufám, ale znám se. Začnu u jedné věci a skončím úplně u jiné. Ale to jsem už prostě já. :D

Orientation

Tenhle článek by si zasloužil být napsaný dříve, ale jaksi jsem to nestíhala, bylo toho moc. Pravdou je, že už jsem polovinu věcí, co jsem chtěla napsat, zapomněla, takže to spíše jen shrnu. :)

Jako první bych zmínila to, že celé školení je o ČEKÁNÍ. O dlouhém čekání, abych byla přesná. První čekání přišlo, když jsme s Mínou dorazily na letiště. Předávali si nás tam jak horkej brambor a čekalo se na další aupairky. Okay, to bych chápala. Ale pak pořád čekání na něco, na aupairky, které nerespektovaly čas (i když nám bylo vtloukáno do hlavy, že být dochvilný je nejdůležitější), čekání na výletě atd. Ale všechny jsme přežily.

NYC - výlet během orientation

V úterý jsme měly možnost jet na výlet do NYC. Výlet stál 80 dolarů a měl nás prostě seznámit s městem jako takovým. Spousta holek, které tady už dávno jsou, říká, že je to naprosto zbytečné vyhazování peněz a tak dále. Já bych k tomu řekla jediné - je to asi o tom, co kdo očekává. Pokud si někdo myslí, že jedno odpoledne stačí k tomu, aby se dal projít celej New York, tak je na omylu a holt je pak zklamanej. Já ni nevím, co jsem od toho očekávala. Jela jsem hlavně proto, že jsem chtěla zažít tu atmosféru, něco vidět, víc se seznámit s ostatníma holkama. A hlavně jak se znám, kdybych nejela, tak by mi to pak bylo líto a vyčítala bych si to.

Welcome to New York!

Tramtadadáá... První článek z Ameriky.

Na letiště do Prahy jsme dorazili kolem půl jedenácté. Počasí se se mnou rozloučilo ve všech podobách, protože svítilo sluníčko jak blázen, ale také šíleně pršelo a spadlo i pár krup. Ale jinak jsme dojeli naštěstí v pořádku. Shledala jsem se tady s Mínou a s rodinama jsme se posadili k sobě. Ještě jsme si užívaly poslední chvilky, než jim odjedem, pak jsme si už šly nechat odbavit velké zavazadlo. Obhlédly jsme situaci a rozhodly se, že raději půjdem už ve 12. ať se někde zbytečně nezdržujeme atd. Co budu povídat, loučení bylo těžké, všichni jsme brečeli. To ale k tomu prostě patří, bohužel. Kdyby to totiž bylo až moc jednoduché, ani by to nemohla být pravda.

Poslední článek z ČR

Tak a je to tady, zítra letím! Je neuvěřitelné, jak to uteklo. Ještě nedávno to byl celý měsíc, pak 15 dní a najednou mám poslední den. Poslední den k tomu, abych si naposled, než se za rok (možná dva) vrátím domů, užila domov. Mísí se ve mně neuvěřitelné pocity. Hrozně se těším, ale zároveň mám strach z neznámého. Je to úplně jiné, než když jsem odlétala do Anglie, či odjížděla do Německa. Abych byla upřímná, mnohem víc se těším, ale mám také větší strach. Přeci jenom, je to dál, není to tak, že je člověk skoro hned zpátky doma. Ale já to zvládnu, o to se nebojím. Myslím, že s takovýma pocitama se setkává většina z nás, kteří cestují.

Ambasáda

Včera jsem navštívila naše hlavní město, především kvůli návštěvě ambasády. Na ambasádu jsem se vydala společně s Mínou, byla jsem ráda, že v tom nejsem sama. Přeci jenom, člověk se potřebuje cestou uvolnit, obzvlášť já, abnormální stresař. Ze středy na čtvrtek se mi zdály katastrofické sny, než jsem šla na vlak, tak jsem lítala na záchod. Přitom jsem si do té doby vůbec neuvědomovala, o co mi vlastně jde, prostě jsem to neřešila. Ale to jsem už prostě já - dlouho dlouho nic a pak vše najednou. Mám to takhle i s odletem (už jen 31 dní, panečku!!!). Zatím si nějak neuvědomuju, že vlastně za měsíc už poletím a začnu nový život tak daleko od domoviny. Přijde mi, že je to ještě daleko přede mnou, ale opak je pravdou. Měsíc uteče jako voda, já budu stát na letišti, loučit se... A čekat, co bude dál, jaké to bude. Bude to již mé třetí takové loučení a jak zjišťuju, je to těžší a těžší. Stejně tak včerejší návštěva v Praze. Procházely jsme se s Mínou centrem, vyhýbaly se turistům, ale myslím si, že ani jedné prostě nepřišlo nějak zvláštní to, že tam jdeme na nějakou dobu naposled, prostě jen výlet, při kterém jsme si náhodou zašly na ambasádu. Jen škoda, že počasí nevyšlo podle našich představ, aspoň ale nepršelo.