První pracovní týden

První pracovní týden je pryč. Utekl ani nevím jak, přijde mi, jako kdybych teprve včera měla pondělí. Za ten týden se udála taková spousta věcí, že ani nevím u čeho začít dřív. Už mám také první postřehy z Ameriky, vše prostě není takové, jak vypadá na obrázcích a v televizi.

Nejlepší bude, když to tady rozčlením na jednotlivé části tak, jak to bude nejjednodušší. Snad to zabrání i mně v tom, abych přeskakovala z jednoho tématu do druhého. Aspoň tedy doufám, ale znám se. Začnu u jedné věci a skončím úplně u jiné. Ale to jsem už prostě já. :D



Děti

Hlídám 4 děti - 3 starší a miminko. 2 nejstarší chodí do školy na celý den, vyzvedávám je až u autobusu (který nám staví mimochodem před barákem!) ve 4 odpoledne. Když mám tedy krátký den, tak se s nima skoro ani nevidím, případně stihnem jen svačinu a už je doma mamka. Což je fajn, co si budem povídat. Je lepší mít 2 děti místo 4. Horší bylo to, než jsem si zvykla (okay, pořád si zvykám) co a jak můžu a ne. Bavila jsem se o tom i s host mum, ona mi poradila. Máme totiž tady hrozné horko celý týden, což znamená, že musím být s mimčem vevnitř a co ostatní, že. Tak doufám, že další týden bude lepší!
Už také máme za sebou nějaké drobné úrazy. Jsem ráda, že moje host rodina to bere tak, že jsou to děti a stane se to. Samozřejmě, nic nezatajuju a vše řeknu, stejně by se na to přišlo a nechci si dělat problémy. Malej si skřípnul prsty do mrazáku, když si bral led a já krmila mimčo. To byl doma i táta, takže v pohodě, neměl to zlomené nebo tak. No bála jsem se, aby to nebylo na mně, ale dobré. Led je prej zvyklej brát si sám, pořád v tom pokračuje, i když mu nabízím pomoc. Nechce, tak ho jen upozorním, ať si dá pozor na prsty, na to mi odpoví, že ví. No hlavně aby věděl pořád! Jedno odpoledne, když mi mimčo spalo, tak jsem byla se staršíma venku. Chtěli hrát na babu, ale ne jen tak jak jsme to hráli my, že jsme běhali. Na koloběžkách!!! No srazila jsem se s nejstarší holkou, ale dobrý. Žádnej brek, žádná krev... Já jsem na tom možná ještě hůř jak ona, mám odřená kolena a klouby na ruce + modřiny. Ona byla víceméně v pořádku, pokračovalo se dál ve hrách. Do doby, než si malej zadřel třísku. Tak jsem vyndavala třísku, ruka se mi klepala jak prase, bála jsem se, abych mu neublížila ještě víc. Jak jsem jí vytáhla, tak se leknul a zakřičel, já zakřičela taky, protože jsem se bála, že jsem ho pinzetou štípla. No komedie. A jako poslední věc (což naštěstí nebylo na mou hlavu!) bylo to, že jsem jela pro malou do školy a učitelka mi říkala, že spadla venku, ale v pohodě, že má jen náplast. Na první týden dobré skóre, ne? Doufám, že v podobném duchu nebudem pokračovat, protože to bych si už jinak rvala vlasy!
Miminko je ze všech dětí nejzlatější. Samozřejmě, taky jsou momenty, kdy jen brečí a nic ho neuklidňuje, ale pořád je to miminko! Také mě už kolikrát ohodil mlíkem, ne nijak moc, jen prostě slina. Jinak je to opravdu zlaté dítě. A hlavně když spinká, to bych ho úplně uňuchala. Mína mi také poradila dobrou aplikaci, která pomáhá se spánkem miminek. Je to aplikace "Baby Sleep", jsou tam různé zvuky, jako vysavač, fén až přes zvuky dělohy. A opravdu, spinká mi do pěti minut a bez pláče!

Počasí

Celý týden máme skvělé počasí. Sluníčko svítí, teplo je jako v létě, nejhorší je to, jaké je dusno. Dokonce včera večer v osm hodin bylo pořád 31 stupňů. Dneska odpoledne má být až 35, tak jsem na to zvědavá. Naštěstí se nám už spustila klimatizace, tak snad aspoň vevnitř bude aspoň trochu k vydržení. Nejlépe bylo včera v herně dětí, takže jsem s malou a mimčem trávila odpoledne tam. Nikdy bych si ale nepomyslela, že v Pennsylvanii bude takhle. Doufám, že takhle krušná nebude i zima. :D Každopádně já se budu muset vydat na nákupy, protože jsem nepočítala s tím, že tady bude až tak dobré počasí.

Řízení

Řídím tady teprve týden, ale jsem si mnohem a mnohem jistější. Také jsem už vystřídala dvě auta, protože ve čtvrtek se pro mě pořizovalo nové, aby se do něj vešly všechny 4 děti. Řídím momentálně minivan, jsem zvědavá, jak s ním zaparkuju u holky školy. Už tak jsem parkovala jako prase a od auta zdrhala, aby mi nikdo nenadával. :D Řídím auto s automatickou převodovkou (kterou tady má většina aut) a nemůžu si to víc a víc vynachválit! Hlavně tady, kde bydlíme, si ani nedovedu představit řídit manuál. Samé kopce, stopky v kopcích, blbé cesty, zácpy. Co se týče složitosti... Podle toho, co zatím můžu soudit, mi to přijde mnohem jednodušší. Většina křižovatek funguje tak, že je ve všech směrech značka "STOP" a jede se podle toho, v jakém pořadí se přijelo. Případně jsou tam semafory. Lidé si tady taky kolikrát dávají přednost i když nemusí. Také se tu nejezdí moc rychle, nejrychleji jsem zatím jela 45 mil/hodina. Většinou je to kolem 35 mil/hodina. Prý mám ale jezdit tak, jak ostatní, což znamená zhruba + 5 mil. Ale to v případě, pokud nevidím policajty nebo se nejedná o místo, kde většinou stávají. No, pěkně jsem se jednou vyděsila, zapomněla jsem na limit 25 mil, drandila jsem si to 40 a zrovna tam, kde stávají. No já stáhla zadek, rychlost a dobrý, ale byl to nepříjemný pocit! :D
To bych ale nebyla já, kdybych neměla s řízením příhody. Jezdím s navigací, ale i tak se ztrácím. :D Nebo spíš neposlouchám pokyny navigace, což znamená, že buď neodbočím vůbec, odbočím špatně nebo prostě přejedu odbočku. Ale i do toho se dostávám a už je to lepší, haha. A samozřejmě, stal se mi i trapas. Na parkovišti  Targetu jsem se dobývala do cizího auta! Já parkuju dál než Američani, už jen z toho důvodu, že se potřebuju aspoň trochu projít, ale hlavně, abych měla kolem sebe dost místa. No a tak si tak vykračuju s nákupem a kafem v ruce, jako pravá Američanka (hahaha), přijdu si k autu, které stojí osamocené a snažím se do něj dostat. Jenže to nejde samozřejmě... Tak jsem se začala rozčilovat, co se děje a v tu chvíli jsem se podívala dovnitř a byla to jiná značka auta! No já vzala nohy na ramena a pelášila pryč, hledala jsem svoje auto a byla jsem ráda, že to auto nezačalo houkat, to by byl teprve trapas. Moje nové auto má tu funkci, že když zmáčknu tlačítko u klíče, tak začne houkat, až ho nebudu moct najít. Za to jsem obzvlášť ráda. :D

Prozření

To jsou ceny! Všichni říkají, jak je tady levno. No, řeknu k tomu asi tohle - jak co. Spousta věcí je prostě hrozně drahá, když si to člověk přepočítá na naše. Já vím, nedělá se to, ale člověku to nedá. Například obyčejné tekuté mýdlo na tělo mě stálo 3 dolary + 6% daň. Ta se tady totiž vypočítává až na kase, není to uvedené u zboží. Takže i to je trochu matoucí. Benzín tu levnější je, ale to je z toho důvodu, že všichni jezdí všude autem. Jsem zvědavá na ceny oblečení, po obchodech bych se ráda vydala teď o víkendu.
Nikdy jsem si nemyslela, že mi tak moc bude chybět chodit pěšky! I jen pro blbou čokoládu musím jet autem. Jak už jsem psala výše, parkuju aspoň dál od obchodu, ať se můžu projít. I nákupní areál je tak hrozně roztahanej, že se prostě musí přejíždět autem. To je celkem velkej šok, ale tak co, no. Holt to tady prostě je a já s tím nic neudělám.
Velikosti balení. Velikosti balení některých věcí mě opravdu šokovaly. Myslím, že litr a půl listerinu, tuba pasty, která by vydržela aspoň půl roku atd mluví za vše. Zase to má do sebe ale to, že se člověk nemusí starat tak často o to, jestli to dojde nebo ne. :)
Na nic víc si nemůžu vzpomenout, možná tedy ano - na placení kartou. Včera jsem v obchodě prvně platila kartou, tak jsem prodavačku poprosila, jestli by mi mohla poradit jak, že tu budu platit kartou prvně. :D Ochotně mi poradila a bylo to! Tak teď jen doufám, že to tak bude všude.

Na nic víc si nemůžu teď vzpomenout. Je toho tolik, že se to ani nedá vypsat! Zatím jsem plná spíše dobrých dojmů a jsem opravdu moc ráda, že jsem se rozhodla odjet. A kdo o tom uvažuje a váhá, tak já radím jediné - jet. Je to zkušenost k nezaplacení. Je tu jiný svět, ale v žádném případě ne lepší, všude je něco. A to jsem to zjistila teprve za dva týdny, je mi jasné, že mnoho věcí se ještě přidá postupem času.

Musím sem ještě napsat zážitek z včerejšího večera. Už jsem si hezky ležela v posteli měla na sobě pyžamo, koukala se na televizi a odpočívala. Když v tom jsem slyšela klepání na dveře, vyzvala jsem teda dál a tam stál kluk s nejmladší holkou, vlezli si ke mně, objímali mě, že mě mají rádi a nechtějí, abych odešla. To bylo hrozně krásné. A upřímně? V tu chvíli se mi fakt chtělo brečet štěstím. Samozřejmě, že zlobí, ale tohle to úplně vykompenzuje! To, že se ujišťují, že neodejdu je tu ale pořád. Máma jim pořád říká, že tu budu ještě dlouho, tak si oddychnou, ale i tak. Je to moc krásné! Přesně tyhle okamžiky za to stojí a rozhodně to nejde popsat. A nakonec ve dveřích stála nejstarší holka a ať hlavně nezapomenu na ní. Kluk mě neochotně pustil a ona se ke mně přitiskla. Taky jsem musela dát pusu a objetí dečce té nejmladší. No prostě když už, tak už.

A ještě naposled, vtipná historka z tohota večera. Malá seděla na mé posteli, prohlížela si mě a tak zamyšleně se mě ptala, jestli nemám podprsenku, že mám menší prsa. Tak jsem jí řekla, že ne, že už půjdu spát. A pořád mi vysvětlovala, že bych jí nosit měla, že to bude lepší. No, prostě děti. A ani když jsem se snažila změnit téma, nepřestala do toho rejpat. Dětská upřímnost je nejlepší. :D

Mějte krásný víkend! A já se zase brzy ozvu. :)

Má stránka na facebooku