sobota 4. června 2016

Baseball zápas

Ve čtvrtek jsem měla možnost navštívit zápas baseballu ve Philadelphii. Již před odjezdem mi rodina psala, že se to koná naše koordinátorka, jestli mi mají koupit lístek. Bez přemýšlení jsem napsala, že bych byla moc ráda, že jsem vždy na baseball chtěla. Lístek mi tedy koupili a už nezbývalo nic jiného, než se těšit.


V úterý byla u nás na návštěvě koordinátorka, aby zjistila, jak to jde, řekla mi o možnostech studia atd. Ptala se mě, co bych chtěla studovat nejvíc, tak jsem jí řekla, že pravděpodobně angličtinu, kvůli tomu, co bych ráda po programu dělala a že bych si ráda udělala TOEFL testy, než odjedu. Zarazila se a řekla mi, ať ještě své rozhodnutí zvážím, že si myslí, že je to zbytečné, že mám angličtinu dobrou. Ať prý počkám do podzimu a uvidím. No, potěšila mě tím a asi má pravdu. Když počkám do podzimu, nic se neděje, a pak se rozhodnu definitivně. Také mi dala lístek a řekla mi, že zkusí zajistit, aby mě tam někdo vzal, že jsem tu krátce, tak jsem si ještě nestihla najít kámošky a tak, případně že by mě vzala ona. To nakonec nebylo potřeba, napsala mi, že jedna holka mě do auta klíďo vezme. Domluvila jsem se s ní tedy, že přijedu autem do Wilmingtonu, auto nechám u její kamarádky, kde se všechny sejdeme a pojedeme. No a tím to všechno zase začalo, samozřejmě, že to bych nebyla já, kdybych neměla pár historek.

K Sofii jsem měla dojet nejdýl v 6:10 večer, abychom stihly dojet do Philadelphie. Cesta měla trvat půl hodiny, tak jsem si řekla, že radši vyjedu nejdýl v 5:20, abych to stihla, kdybych zase bloudila. Babička mi řekla, že bude velká zácpa, ať jedu ještě dřív. Nakonec jsem v autě seděla už v půl páté a ve finále jsem byla vážně ráda. Jako vždy jsem zapnula navigaci. Cesta byla ze začátku podobná jako do Targetu, to přišel první šok. Myslela jsem, že to bude směrem k holky škole. Na tom ale nezáleží, co bylo horší, tak ta zácpa, neuvěřitelná! Opět jsem poněkolikáté byla vděčná, že to auto je automat. Američani opravdu nemají automat z lenosti, jak jsem již několikrát slyšela, ale přesně kvůli tomuto. A taky tady u nás, kde je milion kopců, u kterých je ještě navíc specialita, že tam je stopka, si nedovedu představit mít manuál. Ale to zase odbočuju. Jak jsem tak popojížděla v zácpě, tak navigace hlásila, ať odbočím doleva. Řekla jsem si super, že to bude na další křižovatce. Zůstala jsem tedy v rovném pruhu, profrčela na zelenou a hle, odbočka byla už tady. No já zase nadávala... Odbočila jsem na další křižovatce doleva, otočila se a jela zpátky, abych odbočila. To se povedlo a navigace začala, ať se otočím za 7 mil do protisměru. To mě opravdu zmátlo, protože jsem si byla jistá, že jsem tentokrát správně. Rozhodla jsem se to vzít do svých rukou a otáčela se u obchodů, na parkovištích... Pořád jsem byla na stejném místě, na obou stranách zácpa a nic, navigace si pořád mlela svou. Po zoufalých 20 minutách, kdy se mi vážně chtělo začít brečet, že to nestihnu, nevím kde jsem atd, jsem se rozhodla, že tu navigaci poslechnu, že za to přeci nic nedám. Zařadila jsem se rezignovaně do pruhu a popojížděla. Otočila jsem se do protisměru, když mi to bylo nařízeno a hle, navigace nekecala! Hned potom jsem totiž měla odbočit doprava. Fakt jsem si  tu chvíli připadala jako idiot.

Nakonec jsem ale dorazila ještě o 20 minut dřív. Napsala jsem zprávu Sofii, že doufám, že jsem správně. Napsala mi, že kámoška tam bude za chvíli, přijede ještě jedna holka a ona. Čekala jsem v autě a ani do pěti minut tam byla ta, která tam bydlela. Vzala mě dovnitř, kecaly jsme a čekaly. Sešly jsme se tam všechny a v tu chvíli té jedné přišla zpráva od host rodičů, že přijdou později. Ve třičtvrtě na sedm nám řekla, ať jedeme samy, že neví kdy přijdou, že ona tam pak dojede svým autem. Několikrát jsme se ujistily, že jí to opravdu nevadí a když řekla ne, tak se jelo. Všechny holky byly Švédky, ale tím, že jsem tam byla já, tak mluvily i mezi sebou anglicky, abych jim rozuměla. To mi přišlo od nich vážně milé. :)

Jak jsme přijížděly k hale, tak opravdu bylo poznat, že se něco děje. Lidé se trousili, měli na sobě kšiltovky, košile, cokoliv co vyjadřovalo podporu našemu týmu. Všude mraky aut a velkých parkovišť. To, které bylo nejblíž, jsme přejely, auto jsme teda daly jinam. Později jsme si s tím docela užily, ale o tom se zmíním dýl.

Hned co jsme našly jedno volné místo, tak jsme tam auto nechaly a šlo se do víru fandění. Pořvávali na nás chlápci, jestli chceme lístky, že nám je dají levněji. Na to jsme jen pokývaly hlavou a řekly, že své lístky už máme a víc si jich nevšímaly. Byl tam opravdu blázinec. Lidé přebíhali silnici kde se dalo, auta troubily. My, když jsme šly po přechodu, tak jsme vlastně spíš radši běžely, aby nás ještě něco nesestřelilo, to by tak scházelo. Už jak jsme se blížily a já viděla halu, tak se mi svíraly všechny vnitřnosti a pomalu jsem si uvědomovala, že to vlastně uvidím na vlastní oči.


Fotka je vypůjčená z internetu.

První zastavení bylo u kontroly, milej pán nám zkontroloval kabelky, prošly jsme rámem a šly dál. Tam jsme si naskenovaly lístky a byly jsme vevnitř. Všechny jsme se dívaly kolem sebe, jak je to velké a opravdu skutečné. Mně osobně se opravdu chtělo štěstím brečet a znovu jsem si uvědomila, že opravdu jsem v Americe a není to jen sen. Tady u nás, kde bydlím, nevidím moc velký rozdíl od Česka. Tedy kromě toho, že se všude musí autem a pěšky to jde těžko. Tam to tedy na mě celé kompletně padlo a já si to užívala.

Vzhledem k tomu, jak to tam bylo velký, jsme se opět ztratily. Vážně začínám mít důvodné podezření, že tuhle smůlu nosím já, haha. 2x jsme se ptaly, kde je náš sektor, aby jsme se mohly konečně na chvíli posadit a dívat se. Po dobré půl hodině bloudění jsme ale seděly na svých sedačkách a nechaly se vtáhnout do děje.

Já nevěděla co mám sledovat dřív. Jestli hráče, velkou obrazovku, rozhlížet se kolem sebe atd. Opravdu to bylo tak, jak je to ve filmech. V uličkách byli prodejci, kteří prodávali všechno možné jídlo. Lidé, kteří se snažili vyburcovat ostatní k fandění. To stejné běželo sem tam na obrazovce. Maskoti, kteří byli na hřišti. Lidé, kteří se bavili a užívali si zápas.

Každou chvíli se na velké obrazovce ukázala kamera, která zabírala publikum. Většinou to byla normální kamera, když někoho zabrala, tak se ta skupina začala opravdu bavit, mávat atd. Pak tam také byla "bongo kamera" a i tak známá "kiss cam"! Všechny, co jsme seděly pohromadě jsme byly otočené na obrazovku a dívaly se. Opravdu bylo super vidět, že to fakt existuje a není to jen nějaký výmysl!

Zhruba ve třičtvrtě zápasu jsme se rozhodly, že si půjdeme pro nějaké jídlo a pití. Já si dala malé hranolky (které byly jako naše velké), vyšly mě na 6 dolarů, ale co už, hlad jsem měla. K tomu jsem si dala velkou Colu (7 dolarů ve Phillies kelímu), když už jsem byla u toho nezdravého jídla. Abych byla upřímná, žádný rozdíl jsem nepoznala od té naší. Po zbytek zápasu jsem se bavila s ostatníma holkama, říkaly jsme si, odkud jsme, kde bydlíme tady, jak jsme tu dlouho, kolik máme dětí atd. S několika jsem si vyměnila kontakt, tak se těším, až se uvidíme.


No... A pak byl najednou konec. Hráči odcházeli, lidé se zvedali, my s holkama se na sebe dívaly, co to znamená, že jdou všichni pryč, že to přeci ještě neskončilo. Nicméně jsme se zvedly taky a šly, když šli všichni. Jen tak mimochodem, až do včerejšího odpoledne jsem nevěděla, kdo vyhrál - my to bohužel nebyli. Neznám pointu té hry, ale líbilo se mi to! :) Rozhodně se nebudu bránit tomu jít znovu, tak uvidíme co bude.

Jak jsme se vymotaly z haly, tak jsme se vydaly k prvnímu parkovišti. Plné dojmů jsme hledaly auto a ono nikde. Nekecám, dobrých 20 minut jsme chodily po parkovišti a nadávaly, kde to auto jako může být. Všichni už pomalu odjeli a my tam pořád byly. Já si v tu chvíli uvědomila, že jsme šly přes dva přechody, zatímco teď jsme přešly jen jeden. Holky mi daly za pravdu a šly jsme zkusit jít přes další přechod. A hle, byly jsme u dalšího parkoviště, kde stálo naše auto, třikrát hurá!

Zpáteční cesta (i ta moje domů!) proběhla hladce a bez problémů, nebyl skoro žádný provoz. Já ulehla do postele kolem půlnoci a snažila se co nejdřív usnout, abych nebyla v pátek až tak moc unavená, pracovala jsem totiž v pátek od rána. Samozřejmě, že kvůli tomu, kolika dojmů jsem byla plná, se mi to nedařilo až tak úplně podle plánu a já zabrala až kolem jedný. Nicméně za pomoci kafe jsem pátek zvládla a můžu si užívat víkend, na který mám nějaké plány. :)

Užívejte si (doufám, že i u nás) slunečné dny! U nás je kromě toho, že je neskutečně vlhkej vzduch, hezké počasí. Až tak hezké, že jsem si nikdy nemyslela, že může v Pensylvánii být. Já se zase brzy ozvu!









Žádné komentáře:

Okomentovat