Zhruba kolem půl dvanácté jsem dorazila na vlakáč v Praze. Mína mi psala, že tam už čeká a je před Tigerem. Snažila jsem vystoupit z vlaku mezi prvníma, abych mohla pelášit za ní a jít společně do Coolagent pro podklady, které jsme potřebovaly. Také jsem se těšila až se uvidíme, protože si píšeme už dlouhou dobu, celým procesem procházíme spolu, podporujeme se, radíme si, těšíme se. :D Ve chvíli, kdy jsme budovu nádraží opustily, tak sluníčko začalo svítit jako prase a já litovala, že jsem si nevzala sluneční brýle. Naštěstí jsem v tom nebyla sama, to mě uklidňovalo. Já vím, škodolibá radost, ale opravdu jsem byla ráda, že nejsem jediná, kdo do sluníčka mžourá jako idiot. Přitom to nechápu. Do kabelky sbalím vždy půlku domácnosti, ale sluneční brýle tam nepřidám. To už jsem ale prostě já. Důležité si nevezmu a ty nedůležité tam mám vždy nabalené. A pak jen fňukám, že mě z toho bolí záda a že si toho příště vezmu míň. No, ráda bych se takového dne dožila.
Ale konec zbytečného vykecávání, měla bych už přejít pomalu k věci. Před dvanáctou jsme stály před budovou, ve které je kancelář CA. Měly jsme ještě čas, tak jsme šly do obchoďáku vedle, hlavně najít záchody. Ano, opět kvůli mně. :D Bohužel, když jsem ve stresu, tak hrozně piju. A ve vlaku chodím opravdu jen v krajní nouzi. Po vymotání se z obchoďáku jsme šly pomaličku zpátky, opět zkontrolovaly čas... A ačkoliv bylo pořád brzo, rozhodly jsme se, že to zkusíme a maximálně chviličku počkáme. Paní na recepci jsme sdělily, že jdeme do Coolagent a ona nám jen řekla, že je to 3. patro, nalevo od výtahu. Vyfuněly jsme schody (opravdu bychom měly začít něco dělat s naší fyzičkou :D), chvilku jsme se rozdýchávaly, abychom nebyly jak po maratonu a zazvonily na zvonek kanceláře. Dlouhou dobu se nic nedělo, tak jsme pomalu usuzovaly, že má Dita zrovna oběd a tak tam prostě počkáme na schodech. Už jsme skoro seděly na schodech, když se ozval bzučák a my mohly vejít dovnitř. Vešly jsme dovnitř a z kanceláře už vykukovala Dita a zvala nás dovnitř. My si vyměnily pohled a vešly jsme tam. Dita nás usadila na židličky, vzala obálky, které již měla nachystané a začala nám vše vysvětlovat, ukazovat, dala nám bokem to, co budem potřebovat na ambasádě. Rozdaly jsme pár podpisů, zeptaly se na pár otázek a s přáním hodně štěstí jsme mohly ani ne po půl hodině odejít. Abych řekla pár slov k agentuře - pokud se někdo rozhodujete pro to, jakou agenturu volit, určitě mohu s čistým svědomím doporučit Coolagent! :) Přístup Dity byl opravdu špičkový, hned odpovídala na vše, co jsem potřebovala vědět. Když neodepsala na email, tak mi obratem volala. Vážně si nemůžu na nic stěžovat!! :)
Po opuštění budovy nastalo to hlavní celého dne - cesta na ambasádu. Pomalou procházkou přes Kampu jsme dorazily na Malou Stranu a hledaly tu naší. Kolem jedné jsme před ambasádou stály, zkontrolovaly čas a rozhodly se, že se půjdem ještě chvilku projít. V emailu, který přijde po zabookování schůzky, totiž píšou, že nás tam vpustí jen půl hodiny před schůzkou. To jsme ale zjistily, že není tak úplně pravda, jelikož nás nakonec pustili společně a přitom Mína měla jít až půl hodiny po mně. Chviličku po půl druhé jsme byly před ambasádou podruhé a v tu chvíli to nastalo, já opět zpanikařila. Netušila jsem totiž, jestli mluvit na ochranku česky nebo už anglicky. Mína řekla, že je teda necháme pozdravit první a poznáme to. Bylo to nejrozumnější řešení, abychom se neztrapnily hned na začátku. Svým způsobem mi bylo jasné, že to budou Češi, ale přeci jenom, člověk nikdy neví. Páni z ochranky nás pozdravili a ptali se nás, co tam chcem. Řekly jsme jim, že máme schůzku kvůli vízům. Zeptali se na jména, aby si nás mohli odškrtnout. Řekli nám, ať si vypneme mobily, že je pak odevzdáme u kolegyně. Také se nás ptali, co tam budeme dělat. Řekly jsme jim, že tam jedeme jako Au Pair, v tu chvíli se začali smát, že o malé rozmazlené Američany by se starat nechtěli. :D Chviličku jsme ještě čekaly a pak nám řekli, že nás tam postupně pustí. Prý že tam půjdem spolu, ale kdybychom šly najednou, měla by toho kolegyně moc. Já šla tedy první, do košíčku jsem dala mobil, nabíječku, sluchátka a hodinky, na pás položila bundu a kabelku. Vše se projelo skrz rentgen a já prošla rámem. Paní, která tam kontroly dělala, mi vrátila kabelku a bundu. Dala mi visačku, řekla mi, ať si jí viditelně připnu a že mi pak za ní vrátí obsah košíčku. Naštěstí mi zůstaly aspoň hodinky, to bych byla jak bezruká. Navíc, když jsem nemohla mít u sebe mobil, nevěděla bych ani čas. Počkala jsem ještě na Mínu a spolu jsme šly do 1. patra, kde se mělo už vše důležité odehrávat.
Jako první jsme si na terminálu vymáčkly číslo. Posadily jsme se a sledovaly tabulku, kde čísla přeskakovala. Hala byla malá, ale plná mladých lidí. Všichni tam seděli kvůli tomu, že žádali o víza na Work & Travel. Myslím si, že pro vysokoškoláky to je určitě zajímavé a kdybych studovala, určitě bych o tom uvažovala. Přeci jenom, je to taky jistá zkušenost, která může být přínosem. A hlavně je to zase něco jiného.
Musím říct, že to, jak vždy ta tabulku pípla, když přeskočilo číslo, si budu pamatovat snad až do konce života. :D S Mínou jsme sebou vždy škubly a podívaly se vzhůru, jestli to už nejsme náhodou my. Celou dobu jsme se tam smály a povídaly si, až jsme si říkaly, že bychom se měly uklidnit, aby nám nakonec ty víza nezamítli jen kvůli tomu, že se neumíme chovat. Ač jsme se ale snažily sebevíc, nešlo to. Holt když se potkají dvě ukecané ženské, tak to takhle dopadá a nikdo s tím nic nenadělá.
Zhruba po deseti minutách to přišlo - já byla na řadě. Zvedla jsem se z židle takovou rychlostí, že jsem čekala, že mi to ještě podjede a postarám se o zábavu celé haly. Vše jsem si v té rychlosti nechala v rukách, nevěděla jsem, co s tím mým bordelem dělat dřív. Přihnala jsem se k okýnku a tam se už na mě usmíval pán, který byl Čech. Zeptal se mě jak se mám a jestli jedu na Work & Travel. Řekla jsem mu, že ne, že jedu jako Au Pair. V tu chvíli se začal usmívat ještě víc, že konečně nějaká změna od rána. :D Vyptával se mě na to kam jedu, kolik budu mít dětí a jestli budu mít vlastní auto. Řekl mi, že je Pennsylvanie krásná a ať si to užiju. Pak ode mě chtěl pas, DS, Sevis a potvrzení o vyplnění DS na internetu. Já vzorná měla milion dalších papírů, vše v jedné složce... Začala jsem mu to podstrkávat pod okýnkem, načež mi to vracel, že mám toho moc a ať mu ty papíry ukazuju, že si vybere sám co potřebuje. Vzala jsem si tedy své desky zpátky, papíry mu ukazovala a on si je postupně bral. Nakonec jsem mu chtěla dát i mé číslo, řekl mi ale, ať si ho nechám, že podle něj si mě zavolá k okýnku kolegyně. Popřál mi hodně štěstí, dal mi ještě brožurku o Work & Travel, kdybych prý šla studovat, až se vrátím a jet znovu do USA, a já se mohla jít posadit. Mína šla hned po mně, tak jsem jí ani nemohla sdělit dojmy. Jak jsem tam seděla, tak jsem přemýšlela... Až jsem si uvědomila, že po mně nechtěl fotku. Mám jí sice nahranou online, ale měli jsme mít s sebou ještě jednu, kdyby jí chtěli. Řekla jsem si, že jí teda nepotřeboval... No, Mína se vrátila, hned jsem se jí zeptala a od ní si jí prej vzal. Já se jen modlím, abych díky tomu neměla problém a vše bylo v pohodě.
Čekání na okýnko, u kterého se mělo udělat to finální rozhodnutí, bylo vážně neskutečné. Šla tam jedna holka, odešla. Další, taky hned šla. Pak tam šel kluk a to bylo něco. Nekecám, byl tam snad čtvrt hodiny. Pořád se s tou paní bavil, ještě mu něco hledala na internetu a ukazovala. Všichni v hale se už smáli a říkali, že doufaj, že tam tak dlouho nebudou. Za náma jsem slyšela dvě slečny, které se tam bavily, že ze sebe sotva vykoktaj "Hello", tak doufají, že po nich nebude chtít tolik, jako po něm. Když odešel, tak se dlouho nic nedělo a pak to zase ubíhalo jak na běžícím páse a já si oddechla, že to tak dlouho trvat nebude. Ani nevím jak, mé číslo se znovu objevilo. Poučená jsem nechala své krámy na židli a vydala se k okýnku. Paní se na mě mile usmívala, ptala se jak se mám, kde budu a tak. Opět mi řekla, že Pennsylvanie je moc hezká. Ještě se mě zeptala kolik budu mít dětí, jestli mám s dětma zkušenosti a jestli jsem už někdy byla v Americe. Nakonec si vzala otisky prstů, řekla mi, že mám víza schválená a popřála šťastnou cestu. V tu chvíli se mi chtělo opravdu začít jásat, poskakovat... A tak. Rychle jsem šla za Mínou, rychle jí to sdělila a to si už volala jí. Po tom, co jí taky byla víza schválená, jsme mohly jít pryč a konečně na jídlo.
Vybraly jsme si veganskou restauraci Loving Hut. Respektive Mína se přizpůsobila mně, ale myslím si, že určitě nelitovala. Dali jsme si burger s hranolkama, najedly jsme se a opět jsme se chystaly na odchod. No a po tom, co jsme se zvedly, na nás dolehla celá ta únava, byla to hrozné. Statečně jsme ale prolezly hračkářství, pohrály si s hračkama, nakoupily malé dárečky... A už jsme mířily pomalu zpátky na nádraží.
Na nádraží jsme se rozloučily s tím, že se uvidíme znovu za měsíc a každá se už vydala svou cestou. Domů jsem přijela opravdu unavená, opět plná dojmů. Byla jsem ráda, že jsem do sebe naházela jídlo, udělala hygienu a šla si lehnout.
O víkendu snad konečně udělám ten prederpature training, pokud tedy přemůžu lenost. :D A v týdnu si půjdu snad konečně sjednat pojištění, které si pravděpodobně udělám u České pojišťovny.
Užijte si víkend! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat